Elektrický skútr určený pro invalidy a seniory je ojedinělý typ vozítka, který zpravidla kombinuje pohodlné sedadlo a jednoduché ovládání invalidního vozíku, přesto si však zachovává charakter skútru. Není jednoduché zjistit, kdo a kde začal jako první tento typ vozidla vyrábět, jedno je však jasné – vývoj vozítek pro seniory a invalidy je úzce spjat s historií invalidních vozíků.
Invalidní vozík napříč dějinami
Zkusme nahlédnout do hluboké minulosti a najít nejstarší dochované záznamy o používání kolečkového invalidního křesla. Ty pocházejí především z Číny kolem roku 1300 př. n. l. a dokumentují účelové spojení židle a kola. Také někteří antičtí bohové byli zobrazováni na zvláštních okřídlených vozech, svým vzhledem výrazně připomínajících současný invalidní vozík.
Koncepce dvoukolové židle zanikla společně s nástupem středověku. Až v 15. století zveřejnil Johannes de Fontana koncept jednomístného čtyřkolového vozítka s poháněnou nápravou. Když se na jeho kolech vydáme dějinami dál, dojedeme až do 16. století, kdy vládl král Filip II. Ten kvůli onemocnění způsobujícímu záchvaty akutní zánětlivé artritidy byl nucen trávit konec života v posteli nebo na židli. A právě tato skutečnost přispěla k vývoji invalidního vozíku, na němž již v té době nalezneme prvky, které s drobnými vylepšeními používáme dodnes. Jedná se například o polohovatelné opěradlo, pevné područky a polohovatelné podpěry pro nohy. Všechny čtyři nohy židle jsou zakončeny malými otočnými kolečky, na předních kolech najdeme i mechanické brzdy.
Pojedeme-li dále, dostaneme se do 19. století, do období průmyslové revoluce. Tehdy dochází k vylepšování veškerých předmětů denní potřeby, což se týkalo i kolečkového křesla. Ve 20. století se s postupnou motorizací osobní dopravy začaly objevovat první pokusy o dopravní prostředek na elektrický pohon určený pro invalidy, a to roku 1923 v Anglii. Jednalo se o trojkolku ručně poháněnou kývavým pohybem směrové páky nebo rukojetí. Aby usnadnily práci (hlavně lidem fyzicky postiženým) připojily továrny na vozík motorek, který byl umístěn mezi zadními koly trojkolky. Napájení bylo řešeno pomocí akumulátoru o kapacitě 35 ampérhodin. Na jedno nabití baterie trojkolka ujela až 40 km.
V důsledku 2. světové války, z níž se vracelo velké množství veteránů, vzniká v Kanadě program zaměřený na vývoj motorového vozíku. Abychom zde neuváděli jen obecná fakta bez konkrétních jmen, do čela výzkumu se postavil dr. George Klein. Pod jeho vedením se rodí první prototypy univerzálně použitelného elektrického vozíku pro invalidy. Jejich základem je běžná konstrukce mechanického vozíku, ke kterému je připojen elektromotor napájený pomocí automobilové baterie. K pneumatice velkého kola je přitisknuta rotující hřídel motoru, a otáčivá síla je tak přenášena pouhým třením.
Značný úspěch kanadského elektrického vozíku se okamžitě přenesl do sousedních Spojených států amerických, kde svou šanci využila i známá společnost Everest a Jennings. Na trh přinesla model E&J 840 – tento vozík už ovládal dvě rychlosti a pro ovládání byl vybaven speciálním joystickem.